Óndra Łysohorský

Básník, překladatel a vysokoškolský profesor Óndra Łysohorský – vlastním jménem Ervín Goj - se narodil 6. července 1905 jako deváté a nejmladší dítě horníka Josefa Goje a jeho ženy Aloisie, rozené Palikové ve Frýdku na bývalé Pražmově ulici pod poutním kostelem Navštívení Panny Marie. Rodný dům již nestojí, byl zbourán na počátku 80. let 20. století v důsledku pozemních úprav.

Studoval ve Frýdku, v Místku, v Bohumíně a v roce 1924 maturoval v Ostravě. Poté pokračoval ve studiu na Německé univerzitě v Praze v oborech francouzština, němčina, filozofie a dějiny umění. Doktorát získal v roce 1928 po obhájení diplomové práce o básníkovi Karlu Marii Rilkem. Následně ještě dva roky studoval češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Půl roku pobýval na studijním pobytu v Římě a v Paříži na Sorbonně.

V roce 1931 se oženil s Marii Bezděkovou, taktéž frýdeckou rodačkou a dcerou místního stavitele, a usadil se na Slovensku. Jako středoškolský profesor působil na několika středních školách v Kremnici, Bratislavě a v Trnavě. V letech 1935-36 pak učil na německém dívčím gymnáziu v Ostravě.

V srpnu roku 1939 odešel přes Polsko do tehdejšího Sovětského svazu. Podle úředního příkazu se musel připojit k čs. vojenské jednotce, vedené gen. Ludvíkem Svobodou, se kterou se dostal do internačního tábora. Zde pobyl 9 měsíců, než se dostal do Moskvy. V letech 1940-1946 přednášel němčinu a češtinu na První státní pedagogické škole a také na Vojenské vysoké škole cizích jazyků.

V letech 1942-1944 žil v Taškentu. V roce 1946 se vrátil do Československa a opět na Slovensko. Zpočátku působil v Bratislavě jako středoškolský profesor, později jako vysokoškolský a v roce 1960 byl jmenován docentem. Nedlouho poté však odešel do důchodu a věnoval se básnické a překladatelské tvorbě. Zemřel v Bratislavě 19. prosince 1989, jeho urna je uložena v rodinném hrobu na frýdeckomísteckém hřbitově.

Tvorba Óndry Łysohorského

Óndra Łysohorský je tvůrcem básnického jazyka-laštiny, jež vychází z hornoostravského a opavského nářečí, v syntaxi zase z češtiny, polštiny a slovenštiny. Tvořil ale ve třech jazycích: češtině, němčině a laštině. Jeho první německé básně jsou z let 1922-23. První básnickou sbírku v laštině vydal v roce 1934 pod názvem Spiewajuco piaść. V následujícím roce vyšla další sbírka lašských veršů Hłos hrudy. V obou případech je autor „skryt“ pod pseudonymem Óndra Łysohorský. Během pobytu v Sovětském svazu byly Łysohorskému vydány čtyři básnické sbírky, na jejichž překladech do ruštiny se podílely takové osobnosti jako Marina Cvetajevová, Anna Achmatovová či Boris Pasternak. S ním se poprvé setkal v roce 1943 a stýkali se až do roku 1946. Požádal Pasternaka, zda by mu napsal úvodní slovo ke sbírce Pesn o solnce i zemle. To se sice nestalo, ale Pasternak přeložil do této sbírky 9 básní. A k Vánocům roku 1958 dostal Łysohorský od přítele dárek v podobě francouzského překladu jeho románu Doktor Živágo.

Zatímco básně Ó. Łysohorského vycházely hojně v německých, anglických, francouzských i norských překladech, v češtině vyšel výbor z jeho básní až v roce 1964 pod názvem Jediný pohár.
V roce 1988 pod patronací UNESCO vyšel souhrn veršů Ó. Łysohorského (od prvních z roku 1931 až do konce 70. let 20. století) pro názvem Lašsko poezyja, jehož vydání připravili prof. PhDr. Jiří Marvan a PhDr. Pavel Gan, přátelé a znalci básníkova díla.
Prof. PhDr. Jiří Marvan ještě v roce 2005, ke stému výročí narození Ó. Łysohorského, připravil výbor veršů pod názvem Poručénstwo - Odkaz Óndry Łysohorského.
V roce 2016 doc. Libor Martínek vydal monografii Lašsko-evropský básník ÓNDRA ŁYSOHORSKÝ.

Óndra Łysohorský byl členem mnoha mezinárodních literárních organizací a společností, byl nositelem dvou čestných doktorátů za literaturu, v roce 1970 byl navržen na Nobelovu cenu za literaturu.

Poeta muśi wnošać ludskość do ludstwa. Ňesmi śe ničeho bóc – ani smerci.