Co lze najít v červenci a srpnu?

V letních měsících lze již najít všechny letní druhy. Rostou také ty druhy, které rostou po celou sezónu, tedy od časného jara do pozdního podzimu. Růst hub teď závisí hlavně na průběhu počasí. V lesích je stále ještě spíše sucho, takže hojnější růst lze očekávat až po vydatných deštích.

O prázdninách se do přírody chodí všeobecně více a přitom mnozí houby sbírají. Je to činnost velmi oblíbená, jedná se o téměř národní sport. O tom jak široce rozšířenou zábavou i sportem sběr hub je, svědčí i hojné lidové názvy. Není třeba kouzelný výraz pro nejedlé houby žabiny, komprdy, gemby, žglamy, plzaně, hadule, trutiny, gadory, psory, psince, mušory, klabiska nebo huby šialené? A na kulinářský zážitek se můžeme těšit, neseme-li si v košíku čechry, všechlapky, vrzavky, uhelky, zrzouny, planďáky, vlněnky, sivulky, křupalky, chroustalky, petráše, zemanky, grýnšpanky, andulky, kolčavky, kravinky, uhlířky, kolozdírky, mhouřilky, tanculky, kukymuky, pípalky, korejtka, kmence, kutle, kotrče, honcukle nebo i babí pupky, prasečí ouška, volský jazyk, čertovy fajfky, srnčí kopýtka a prstíčky.

Hlavně však všichni dávejme pozor, v lese je i nebezpečí. Ať nás ta nějaká trutina, zděchlok, pšora či žlučák nepříjemně nepřekvapí. Každý, kdo sbírá houby pro kuchyň, sbírá jen to, co dokonale zná. Houby se určují podle specifických znaků. Nikdy nesbírejte houby jen podle obrázku či fotografie. Nevíte-li si s nějakou houbou rady, navštivte mykologickou poradnu našeho muzea.

Léto je dobou růstu mnohých holubinek. Kdo je zná, může vždy nějaké chutné najít. Některé druhy rostou hojněji i za přísušků. Mezi výborné jedlé houby patří holubinka namodralá (Russula cyanoxatha), h. mandlová (R. vesca), h. nazelenalá (R. virescens), h. olivová (R. olivacea), h. révová (R. xerampelina). Mezi dobré druhy patří h. trávozelená (R. aeruginosa), h. tečkovaná (R. vinosa), h. fialovozelená (R. ionochlora) nebo h. fialovonohá (R. violipes). Mezi holubinkami je také řada druhů nejedlých či mírně jedovatých. Pozor je třeba si dát na červené silně palčivé: h. jízlivou (R. badia), h. Quéletovu (R. queletii) nebo h. vrhavku (R. emetica). Nebezpečná je palčivá a odporně zapáchající h. smrdutá (R. foetens). Má hnědý klobouk a úplně mladé plodnice by bylo možno zaměnit za malé hříbky.

K nejoblíbenějším a nejvíce sbíraným skupinám hub patří hřibovité. Hřiby jsou také všeobecně nejznámější. Méně známý letní modrák je hřib koloděj (Boletus luridus), roste spíše pod listnatými stromy. Další oblíbené jsou hřib žlutomasý (Boletus chrysenteron), lidově babka, křemenáč osikový (Leccinum aurantiacum), klouzek sličný (Suillus grevillei) nebo k. žlutý (S. luteus). Nepříjemná je záměna jedlých druhů za hořce chutnající hřib žlučník (Tylopilus felleus) nebo hřib kříšť (B. calopus). Do příbuzenstva klouzků patří velice chutný slizák mazlavý (Gomphidius glutinosus). Celkem hojně roste v horských smrčinách. S mladými hříbky by bylo možno zaměnit mladé plodnice čechratky podvinuté (Paxillus involutus), jejíž požívání může některým lidem přinést životu nebezpečné komplikace.

Mezi další velice oblíbené patří také lišky. Nejčastěji je sbírána liška obecná (Cantharellus cibarius). Občas lze najít lišku bledou (C. pallens), je vzácnější, má světlé plodnice a je stejně chutná, houbaři jí však ani nerozlišují. V Beskydech lze najít pod buky i vzácnou lišku Friesovu (C. friesii). Zajímavou houbou z příbuzenstva lišek je stroček trubkovitý (Craterellus cornucopioides). Vypadá podivně – jako vzpřímené černé trubičky. Ale je to houba velice chutná a místy – například ve východních Čechách – velice oblíbená.

Mezi lupenatými houbami je také celá řada chutných druhů, ale také i těch nejnebezpečnějších. Právě u lupenatých hub je třeba dokonale znát poznávací znaky a jedlým druhů podobné druhy jedovaté.

Po celé léto lze nacházet různé pečárky. Patří mezi velmi chutné a vyhledávané houby. Celkem běžně lze najít pečárku císařskou (Agaricus augustus), dorůstající běžně přes 20 cm v průměru, menší pečárku ovčí (A. arvensis) nebo pečárku opásanou (A. bitorquis). Nepříjemná je pečárka zápašná (A. xanthoderma). Páchne po jodoformu a působí zažívací potíže. Je podobná ostatním bílým pečárkám, ale jako jediná chromově zežloutne na bázi třeně (nohy) při rozkrojení nebo poškrábání. Občas si houbaři spletou pečárky s límcovkou vrásčitoprstennou (Stropharia rugosoannulata), jde naštěstí o jedlou houbu, občas i pěstovanou.

Mezi nejchutnější houby patří muchomůrka růžovka (Amanita rubescens). Je však nutno dobře znát její poznávací znaky, aby nedošlo k záměně za jedlou, ovšem málo chutnou, muchomůrku šedivku (A. spissa) nebo za prudce jedovatou m. tygrovanou (A. pantherina). Na fotografii je pro srovnání m. tygrovaná a m. růžovka vedle sebe (m. růžovka je položená v levé části snímku). Mezi nejznámější houby patří určitě mírně jedovatá m. červená (A. muscaria). Mezi muchomůrky patří také naše nejjedovatější houby: m. zelená (A. phalloides) a m. jízlivá (A. virosa).

Oblíbené u houbařů jsou také bedly, hlavně bedla vysoká (Macrolepiota procera) nebo b. červenající (M. rachodes). V posledních letech se občas objeví teplomilná b. zahradní (M. hortensis, která je jedovatá.

Sbírat lze i drobné druhy, rostou-li ve větším množství. Na travnatých místech špičku obecnou (Marasmius oreades), pro výraznou chuť vhodnou do polévek, nebo v jehličnatých lesích lakovku ametystovou (Laccaria amethystina), pro svou fialovou barvu je vhodnou jako ozdobu jídel.

Na dřevě lze po celé léto sbírat hlívu plicní (Pleurotus pulmonarius), je stejně zdravá jako hlíva ústřičná (P. ostreatus), která ve volné přírodě roste v chladné části roku.

Jedlé jsou také pýchavky, pokud jsou uvnitř ještě bílé a pevné. Hojně rostoucími druhy jsou pýchavka obecná (Lycoperdon palatum) a p. hruškovitá (L. pyriforme). Za delikatesu je považován největší u nás rostoucí druh pýchavky vatovec obrovský (Langermannia gigantea). Pýchavky ovšem nelze zaměnit za silně aromatický pestřec obecný (Scleroderma citrinum), který je v běžně používaném množství jedovatý. V případě nedostatku jiných hub lze použít jako koření jen 2-3 tenké plátky.

Velmi chutné jsou i některé málo známé houby, jejichž nález znalci vždy ocení. Například na zemi v lesním opadu rostoucí krásnoporka ovčí (Albatrellus ovninus) nebo pod borovicí rostoucí kotrč kadeřavý (Sparassis crispa).

Velké množství druhů jsou krásné výtvory, mnohdy vzácné a ohrožené druhy. Milovník přírody se rád pokochá pouhým pohledem na ně. Krásný je veliký hřib satan (Boletus satanas), u nás vzácná teplomilná houba. Podobný mořskému korálu je korálovec jedlový (Hericium coralloides). Na dobrých loukách hýří všemi barvami voskovky, například šarlatová v. kuželovitá (Hygrocybe conica) nebo žlutá a zelená v. papouščí (H. psittacina). Plodnice mísenky oranžové (Aleuria aurantia) mají podobu oranžových mističek, podivně pokroucenou a mnohými otvory pokrytou plodnici má chřapáč kadeřavý (Helvella crispa). A to bylo jen několik příkladů krásy, kterou lze mezi houbami v naší přírodě nalézt.

Text a foto: Jiří Lederer