Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, příspěvková organizace
Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, příspěvková organizace
Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, příspěvková organizace
Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, příspěvková organizace
Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, příspěvková organizace
Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, příspěvková organizace
Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, příspěvková organizace
Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, příspěvková organizace
Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, příspěvková organizace
Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, příspěvková organizace
Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, příspěvková organizace
Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, příspěvková organizace
Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, příspěvková organizace
Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, příspěvková organizace
Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, příspěvková organizace
Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, příspěvková organizace
Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, příspěvková organizace
Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, příspěvková organizace
Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, příspěvková organizace
Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, příspěvková organizace
Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, příspěvková organizace
Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, příspěvková organizace
Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, příspěvková organizace
Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, příspěvková organizace
Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, příspěvková organizace


Co lze najít v červnu?


V druhé polovině června lze již najít většinu letních druhů. Rostou také ty druhy, které rostou po celou sezónu, tedy od časného jara do pozdního podzimu.

Na počátku léta rostou houby především v teplých okrajích listnatých a smíšených lesů, v parcích a zahradách, hlavně v období přísušků v porostech okolo potoků a na travnatých místech. Houby však začínají růst i v hlubokých a hustých jehličnatých lesích a na horách. V minulých dnech bylo možné třeba v Moravskoslezských Beskydech najít už pěknou úrodu.

Z lupenatých hub rostou některé pečárky (= žampióny), chutné jedlé houby. Na loukách roste pečárka polní (Agaricus campestris), na hnojených místech a u kompostů roste pečárka dvouvýtrusná (Agaricus bisporus), jejíž některé kmeny se pěstují, v parcích i na sušších místech roste pečárka opásaná (Agaricus bitorquis), v lesích rostou pečárka ovčí (Agaricus arvensis) a pečárka lesomilná (Agaricus sylvicola). Pozor však na pečárku zápašnou (Agaricus xanthoderma), která nevoní hezky a může způsobit mírnou otravu. Roste velmi hojně v parcích, zahradách a světlých lesích. Kromě zápachu se pozná tím, že po poranění báze třeně ihned zežloutne. U pečárek je určitá podobnost s muchomůrkami, hlavně m. zelenou. Pečárky mají klobouk bělavý, nažloutlý i nahnědlý nebo do rezava. Lupeny jsou od mládí růžové až šedorůžové a v dospělosti čokoládové, pod kloboukem je prsten a třeň (noha) je na bázi někdy mírně ztluštělá. Muchomůrka zelená může mít klobouk podobně zbarvený (tedy nikoli jen zelený, ale i bílý, žlutavý, žlutozelený), ale lupeny má vždy bílé, pod kloboukem prsten a na bázi pochvu, vyrůstá tedy z „poháru smrti“! U žádného druhu houby se nedoporučuje sbírat úplně mladé plodnice, u nichž nejsou vyvinuty poznávací znaky. U pečárek (žampiónů) to platí o to více.

Po deštích rostou v pruzích a kruzích na loukách špička obecná (Marasmius oreades) a v lesích penízovka dubová (Gymnopus dryophilus). Drobné jedlé houbičky, vhodné do polévek. Na dřevě roste hlíva plicní (Pleurotus pulmonarius), nahrazuje v létě od podzimu do jara rostoucí hlívu ústřičnou. Jako přídavek do směsi jiných hub lze použít i štítovku jelení (Pluteus cervinus). Na polích, štěpce na zahradách i parcích a na místech s nakupených organickým odpadem roste často masově límcovka vrásčitoprstenná (Stropharia rugosoannulata). Ta se často pěstuje a do naší přírody se také z kultury dostala, jedná se totiž původně druh ze Severní Ameriky.

Roste i více druhů hřibovitých hub. Pokračuje růst hřibu kováře (Boletus erythropus) a hřibu dubového (Boletus reticulatus). A začaly růst i další - hřib smrkový (Boletus edulis), hřib žlutomasý – lidově babka (Xerocomus chrysenteron), hřib purpurový (Boletus rubellus) s červeným kloboukem, kozák habrový (Leccinum carpini) a křemenáč osikový (Leccinum aurantiacum).

Léto je hlavním obdobím růstu mnoha druhů holubinek. Rostou už holubinka ranná (Russula nauseosa), h. mandlová (Russula vesca), h. namodralá (Russula cyanoxantha) a h. podmračná (Russula parazurea). Hojná je stále i holubina trávozelená (Russla aeruginea). Pouze u holubinek platí, že pokud má plodnice příjemnou vůni a mírnou, často nepatrně nasládlou, chuť, jedná se o jedlou houbu. U žádných jiných druhů nelze jedlost určit podle chuti. Právě smrtelně jedovatá muchomůrka zelená (Amanita phalloides) má chuť příjemnou!

Rostou i pýchavky, které nemají plodnici rozlišenou na klobouk a třeň. Všechny pýchavky jsou v mládí, tj. pokud jsou uvnitř bílé, jedlé. Nesmí se však zaměnit za pestřce, který je jedovatý. A nesmí se zaměnit ani za malé a nevyvinuté jiné houby, které mohou mít podobu bílé kuličky – třeba muchomůrky. V lesích rostou pýchavka obecná (Lycoperdon perlatum) nebo pýchavka měkká (Lycoperdon molle), na louce rostou pýchavka dlabaná (Handkea utriformis) nebo pýchavka stlačená (Vascellum pretense).

V lesích a na jejich okrajích roste výborná jedlá houba muchomůrka růžovka (Amanita rubescens). Patří mezi naše nejchutnější houby. Ale pozor na záměnu za jedovatou muchomůrku tygrovanou (Amanita pantherina). Jsou si opravdu vzdáleně podobné. Růžovka má zřetelně rýhovaný prsten a po otlačení nebo rozříznutí po chvíli (a také požerky od larev bedlobytek) růžoví. Muchomůrka tygrovaná má chabý hladký prsten, nikdy nerůžoví a těsně nad zduřenou bází třeně (nohy) má náznak kroužků. Růžovku tedy sbírá pouze ten, kdo ji s určitostí zná.

Objevuje se i naše nejjedovatější houba – muchomůrka zelená (Amanita phalloides). Kombinaci znaků – tj. bílé lupeny, prsten pod kloboukem a výrazná pochva, z níž houba vyrůstá, nemá žádná jiná podobná houba (s výjimkou muchomůrky jízlivé, rostoucí na podzim i v Beskydech a muchomůrky jarní, rostoucí vzácně na jižní Moravě, obě houby jsou stejně jedovaté). Je-li však úplně mladá, tak tyto znaky nemusí být zřetelné. A také pochvu nemusí vidět ten, kdo houbu odřezává od země nožem. Pochva zůstane ukrytá v zemi. Houby tedy vyjímáme vždy celé, včetně báze třeně.

Roste také mnoho, pro houbaře nevýznamných druhů, pro přírodu však nenahraditelných. Umožňují například rozkladem odumřelého dřeva nebo jiných organických substrátů uvolňovat živiny zpět do půdy, aby je zelené rostliny mohly opět využít. Na ukázku několik hnojníků – hnojník nasetý (Coprinellus disseminatus), hnojník třpytivý (Coprinellus micaceus) a hnojník inkoustový (Coprinopsis atramentaria).

Text a foto: Jiří Lederer




zpět       nahoru       domů       tisk
© Muzeum Beskyd Frýdek-Místek, příspěvková organizace / realizace nextWEB